. . . . . . . . . . . . . . . . . . . nikdy nemůže být tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

Už je to tak...

4. září 2008 v 17:51 | Krytonka |  nezařazeno
Tak jsem se po strašně moc dlouhé době konečně rozhodla zrušit tenhle blog. Neznamená to, že se vším, co tu najdete končím, ale pouze že se všechna moje tvorba a vše co jsem napsala přesouvá na mojí druhou stránku.
Doufám, že se nebudete zlobit...
Takže odteď vše bude přibývat pouze na této stránce. A myslím že Vás potěším, pze tam přibyla rovnou i další kapitolka :)
Děkuju za pochopení Krytonka.
 

konečně

28. února 2008 v 22:23 | Krytonka |  nezařazeno
Tak jo, dočkali jste se.
Jsem tu s novou kapitolkou.
A taky jak jste si všimli, tak tu mám i nový vzhled.
Budu moc ráda, když mi to komentářů napíšete jestli se Vám líbí nebo ne.
Díky moc.........
Krytonka

3. Wish number eight

28. února 2008 v 22:18 | ChizzaLazty |  10 things I wanna do in life
PŘÁNÍ ČÍSLO OSM

..."8 - Hrát Famfrpál". Smál se až popadal dech.
"Dívky jsou tak komplikované," zopakoval a vrátil seznam zpět do svého šuplíku.
Počasí bylo krásné a ptáci cvrlikali, když se sluneční paprsky vkrádaly do hradu. Hodiny se nikdy nezdály být delší a každý se těšil, až stráví odpoledne venku. Potom co Lily strávila nějaký čas na ošetřovně, musela se vrátit do denní rutiny. Bylo tam nějaké vedlejší působení na její léčení, zvedání žaludku a horečku.
James se musel od té nehody držet v pozadí. Nebelvírský famfrpálový tým netrénoval celých osm dní, od té doby co kapitán ležel na ošetřovně po hrozné srážce s potloukem. Ale měl by být v pořádku... konečně. Kapitán Haley se probudil v úterý a madam Pomfreyová týmu slíbila, že by měl být do týdne v pořádku, ale do té doby že potřebuje odpočinek.
James nevěděl jestli to bylo z nudy, ale Sirius se rozhodl přidat se k němu v tréninku. Potom znovu, možná byla příčinnou Mary, že byl tak nedočkavý dostat se na koště. Chodila se totiž na ně dívat dolů na hřiště. Sirius byl brankář zatímco James procvičoval své lovecké zkušenosti. Záměrně nedával góly, takže Mary mohla Siriusovi tleskat pokaždé, když chytil Camrál.
Vzduch byl vyprahlý a slunce zůstalo nahoře až do pozdních hodin. Tři studenti zůstali venku, dokud slunce nezapadlo a nebyla taková tma, že na Camrál nebylo pořádně vidět. Do hradu šli spolu, Sirius a Mary šli ruku v ruce. Samozřejmě tam Jamesovi někdo chyběl.
"Lily!" řekla Mary. "Musíš zítra přijít. Užili jsme si tolik legrace! Sirius mě učil létat na koštěti a James pomáhal. Měla bys to zkusit. Jsem si jistá, že ti taky pomůžou!"
"Nemám moc ráda výšky, ale rozhodně díky." Mary zavrtěla hlavou.
"Ne, přijď. Zítra má být tak krásně jako dnes; nenechám tě promrhat zítřek sezením vevnitř a učením se."
"Fajn, budu se učit venku!"
"Ty víš, že tak jsem to nemyslela!" řekla Mary zklamaně. Lily se obrátila na posteli zády k Mary. Možná by mohla přijít, znělo to jako spousta legrace.
Už zase, studenti nemohli být šťastnější, když další den naposledy zazvonil zvon. Spěchali ven, aby si užili slunečna dokud trvalo. Lily šla zpět a váhala mezi jít a nejít, ale rozhodla se, že půjde. Mary byla na jejím kufru celý den, neustále.
Na hřišti nebyli sami. Nějací havraspárští druháci létali okolo třech branek na druhé straně. Lily na minutu zastavila, než vkročila na zelenou trávu hřiště. James se obrátil a vlekl ji s sebou. Nechtěl, aby se vrátila zpět do hradu.
Mary a Lily si sedly dolů na trávu a sledovaly, jak se James a Sirius honí na košťatech. Mary to chtěla zkusit a zanedlouho byla na násadě Jamesova koštěte, létala vysoko nad zemí. Teď si možná myslíte "Proč Jamesovo a ne Siriusovo!?". No, James byl stále na zemi, stál vedle Lily, která vstala natahujíc si nohy.
"Takže..." řekl James zkoušejíc začít konverzaci. Lily neodpovídala
"Chceš to zkusit?" pokračoval. Zamračila se na něj.
"Nejsou tu žádná košťata," řekla nakonec. James rychle přivolal jedno ze školních. Lily se ani nepohla.
"Neřekla jsem, že chci," řekla a znovu si sedla do trávy. James cítil, jak jeho srdce pokleslo. Měl perfektní možnost k vyplnění jejího "přání". Sedl si k ní.

"Víš, chystáme se později hrát famfrpál. Nikdo další nechce hrát a my potřebujeme dalšího hráče. Myslíš, že bys mohla..." byl přerušen Lily, která znovu vstala.
"Jako poslední možnost, že? Nebo mě chceš přede všemi zesměšnit, protože víš, že jsem nikdy předtím famfrpál nehrála?" řekla s nahněvanou tváří. Jams byl překvapen jejím výbuchem a usoudil, že nemohl udělat nic horšího než právě teď. Lily se cítila pěkně zmateně a její oči se třpytily. Jedna z věcí, které James nesnášel, byl dívčí pláč.

"Tak jsem to nemyslel. Proč bych to dělal? Nevíš..." James se zastavil uprostřed věty. Lily k němu byla vždycky nedůvěřivá, protože Pobertové dělali šílené věci.
"Nevím co?" řekla Lily, zkoušejíc dokončit jeho větu. "Co nevím?" Lily nesouhlasně zatřásla hlavou a začínala jít k hradu. James vstal a uchopil její ruku, otočil ji tváří k sobě. Jejich tváře byly tak blízko, že se skoro dotýkaly. Nevěděl, že její srdce tluče rychleji, ale bylo to tak. A jeho srdce na tom bylo stejně. I když ticho mezi nimi trvalo několik sekund, pro ně to bylo jako věčnost.

James musel sebrat spoustu odvahy, aby to řekl, ale nějak se mu to povedlo.
"Nevíš, že tě miluju?!" zašeptal. Podívala se mu do očí a nenašla žádné známky ironie ani sarkazmu. Tiše se pustila a utekla, opožděně opouštějíc Jamese.

Když Lily konečně dorazila pozdě v noci, neměla žádnou výmluvu pro to, kde byla. Stejně jí nevěřili, když řekla, že létala kolem jezera a procvičovala své schopnosti.

James od oběda nejedl, nemohl se soustředit a necítil se na hraní famfrpálu nebo provádět nějaké žerty. Něco bylo špatně a Remus to věděl. Jenom ještě nevěděl co. Následující den skutečně Jamese donutil sníst nějakou slaninu a vajíčka k snídani.
"Co je špatně, Dvanácteráku?" zeptal se Remus během lektvarů s Křiklanem.
"Nic, nic. Právě zkouším přežít tuhle hodinu." Konverzace jako tahle byly pro ten den typické. Pokaždé, když se Remus zeptal, co je špatně, bylo to buď "je mi trochu zima" nebo "zrovna nemůžu najít učebnici přeměňování".

Remus nebyl sám, kdo si všiml Jamesovi špatné nálady. Nemluvím tady o Siriusovi, byl příliš zaneprázdněný sledováním Mary a tvávením času s ní. Mluvím o Lily, která věděla, co bylo špatné.

"Hej, Remusi!" řvala Lily přes síň. Našel Lily a šel skrs dav k ní.
"No, co se děje, Lily," řekl koukajíc se na ni dolů, jelikož byla o hlavu kratší než on.
"Můžeš mě naučit...," začala Lily.
"nemůžu tě naučit nic, co opravdu nevíš. Všechno, co vím, jsem se naučil od učitelů a od tebe." Byla to pravda. Lily a Remus byli dobří přátelé a studovali spolu jednou týdně už mnoho let. Věděla o všem.

"Ne, ty znáš famfrpál," řekla Lily.
"Proč bys chtěla vědět o famfrpálu?" zeptal se Remus zmateně. OK, to byla výjimka. Nenaučila ho famfrpál; to se naučil od Jamese.
"Neptej se. Můžeš mě učit?" zeptala se nadějně.
"Dneska v sedm?" přijmul.
"Jistě," přikývla a šla k Velké síni.
"Jo a díky, Remusi!" otočila se a zavolala na něj, ale on už zahýbal za roh.

Poslední kapka slunečního světla utekla z hřiště, když později ten samý večer vstoupila do prázdné učebny. Místnost byla plná prachu a vypadala, jako by byla hodně, hodně let nepoužívaná. Lily použila protiprachové kouzlo a sedla si dolů na jednu z nyní nezaprášených židlí vedle velkých barevných oken. Její taška ležela na židli vedle. Sáhla do ní pro čtyři knihy, co si s sebou přinesla. "Famfrpál v průběhu věků" a "Průvodce famrpálem" byly první, co vytáhla.
Dveře byly hrubě otevřeny a Remus vpadnul dovnitř s dvěma košťaty v ruce. Lily vstala a zkoušela protestovat, ale Remus zamumlal kouzlo ke zbalení její tašky a nesl ji znovu ven. Lily ho následovala, ačkoli byla velmi zmatená. Remus nebyl naštvaný; byl neobyčejně a nepřirozeně neústupný. Tak jako James...

Remus mířil cestou dolů na famfrpálové hřiště. Nečekal na Lily ani neodpovídal na její otázky.
"Ptala jsem se tě, jestli mě naučíš NĚCO O famfrpálu ne jestli mě naučíš HRÁT famfrpál!" řekla Lily frustrovaně. Náhle a bez varování, Remus se otočil dokola a postavil se čelem k ní. Lily o krok ustoupila, i když byl dva metry stranou. Remus jí podal jedno z košťat a sám si vzal své.
"Pojď, Lily," řekl a rozletěl se pryč. Lily zpanikařila. Za celý svůj život ještě nikdy famfrpál nehrála. Koště se vznášelo ve vzduchu a ona opatrně nasedla. Koště vědělo, co má dělat, a tak než měla šanci odrazit se, letěla deset metrů nad zemí.

Remus strmě stoupal za ní. Cítila se tam nahoře nejistě, proto se chystala několik vteřin klesat. Znovu nad sebou získala kontrolu a chvíli udržovala stabilitu. Cítila jistý druh zklamání. Knihy jí říkaly, že by měla cítit volnost a mír. Místo toho se cítila chycená v pasti a bojovala s udržením rovnováhy.
"Přestávka," zaslechla za sebou hlas. Otočila se a viděla Remuse, jak za ní znovu stoupá, tentokrát však v opačném směru.

Pokržila rameny, zhluboka se nadechla a málem spadla z koštěte. Nakonec ovládla kývání a znovu vylétla vzhůru a s čerstvě získanou rovnováhou řídila své koště k účtočníkům. Bylo pro ni velké překvapení, že to bylo mnohem jednodušší, když se koště pohybovalo, než když se nehýbalo. Dohonila Remuse, který se smál a zrychlil. Lily se snažila následovat ho, ale byl příliš rychlý. Dolů, nahoru, doprava, doleva, zdálo se, že koště mělo svoji duši. Zanedlouho nicméně neviděli dál, než na své ruce. Přistáli přede dveřmi do Vstupní síně.

"Díky, Remusi," řekla Lily. Remus se usmál.
"Žádný problém." Pohlédl na famfrpálové hřiště, čímž naznačil co má na mysli.
"Zítra tě naučím hru."
"Už se těším!" řekla Lily. Podala koště zpátky Remusovi, který ho vrátil zpět ke školním košťatům. Šli spolu bezeslov do společenské místnosti.

James neměl tak hezký večer jako Lily s Remusem. Seděl sám ve společenské místnosti, když dolů přišel Petr popovídat si s ním.
"Teď ne, Červíčku," zamumlal. A Petr byl zticha. Tak brzy jak Petr přišel, James vstal. Jeho čelo hořelo a jeho tváře byly úplně červené.
"Potřebuješ to překonat Dvanácteráku!" řekl známý hlas, ten samý co řekl tak stejnou věc snad tisíckrát za posledních pár let. James přikývnul, pak dostal závrať a omdlel.

Ošetřovna byla příliš jasná a teplá. James se probudil o dvě hodiny později, našel se v bílé posteli s bílými závěsy okolo. Madam Pomfreyová od někud přišla a chtěla vědět jak mu je.
"Máte ještě závrať, vůbec ne? Ne? Dobře. Máte nějaký druh diety nebo cvičební program? Jistě? No jestli tak říkáte. Nejedl jste, takže jídlo bylo vše, co jste potřeboval." Dokončila Madam Pomfreyová. Sirius vstoupil, aby viděl, co James dělá. Když ho Madam Pomfreyová uviděla, začala znovu. "A vy, pane Blacku, se tady musíte postarat o svého kamaráda příštích pár týdnů. Musí jíst nejméně čtyřikrát denně a pít jednou tolikrát. To jest osmkrát, pane Blacku!" Dodala, když Sirius začal počítat na prstech.

James musel zůstat na ošetřovně o dva dny více, než bylo jisté, že dost jedl. Mezi návštěvníky byli Sirius a Mary, Petr, Remus a pár třeťaček chichotajících se a šeptajících si víc než ostatní. Madam Pomfreyová je naštěstí vyhodila. Tak jako tak prožil několik hloupých dnů. Přál si, aby přišla Lily, jestli se neukáže ve dveřích, ale nikdy nepřišla. To ho zklamalo. Byl první, kdo udělal velký krok a řekl jí, že ji má rád. Proč nemohla přestat se mu vyhýbat a říct něco?!

Remus a Lily měli skvělé období, přesto se oby, Lily a Remus, cítili provinile kvůli Jamesovi. Lily a Remus hráli famfrpál bez zlatonky, ale s Camrálem a a s jedním Potloukem. Žádné překvapení: Remus vyhrál dvěstěpadesáti body. Lily uznala svou porážku, ale slíbila, že přijde zpět silnější. V tom se Remus rozesmál. Lily do něj strčila až spadl na zem. Položila se vedle něj a spolu hledali na obloze nějaká známá souhvězdí.

James zklamal ve zkoušení splnění seznamu. Vzdal se, skončil a nic nemohlo změnit jeho názor. Vystoupal do ložnice a otevřel šuplík, kde našel přání číslo sedm.
 


2. Wish number nine

1. srpna 2007 v 19:32 | ChizzaLazty |  10 things I wanna do in life
PŘÁNÍ ČÍSLO DEVĚT
... 9 - Dostat vlastní sovu". James byl velmi překvapen. Bylo to geniální opravdu. A tak jasné, když nad tím přemýšlel. Kdo by udělal seznam jenom s číslem deset? ' Číslo devět je jednodušší, než to předchozí,' myslel si James. Po desátém přání si James myslel, že deváté přání bude samozřejmě komplikovanější než tohle. Bylo splněno pouze jedno, ale James chtěl splnit všechna Lilyina přání, až se dostana k číslu jedna!
Co James nevěděl bylo, že číslo devět bylo mnohem komplikovanější, než si vůbec dovedl představit. Následující sobota byla volná a James měl připravený svůj plán. Brzy ráno po snídani se vrátil do ložnice a uchopil Pobertův plánek. Jeho batoh byl připravený a jeho alibi bylo pečlivě naplánováno. Když se někdo zeptá, tak že dělá domácí úkol a nepřeje si být někým rušen. Šel do tajné chodby do Medového ráje přes sochu čarodějnie, která byla slavná pro něco, co nemohl zapomenout celou cestu do Prasinek. Po dvaceti minutách byl vyčerpaný, ale dosáhnul svého cíle.
Pobertův plánek mu už nemohl pomoct, protože ukazoval jenom Bradavice. James ho schoval a soustředil se, jak nepozorovaně dostat ven z Medového ráje. Obchod nebyl přeplněný, ale naštěstí tam nebyl sám. Byl to velký risk jít do Prasinek. Kdyby tady byl někdo z učitelů, potom by ho vyloučili. James šel právě dolů směrem k obchodu se zvířaty, když whoops... Profesor vyšel ven a James se během dvou vteřin schoval za rohem. Profesor Brumbál šel přímo vedle něj, ačkoli James mohl přísahat, že si Brumbál trochu nadzvedl brýle a mrknul na něj, když procházel okolo. Profesor šel svěže dál a James se mohl znovu normálně nadechnout.
O pár minut později James vstoupil do obchodu se zvířaty dolní ulicí od Medového ráje. Nikdo uvnitř nebyl, pouze zvířata. Ptáci na něj houkali od té doby, co přišel dveřmi a smrdělo to tam jako zkažená vejce a slanina. Zvonek se rozezněl a majitel obchodu vstoupil, jakmile se zachvěl vzduch. James byl tak překvapen, že udělal dva kroky zpátky a šlápl na jednu z mnoha klecí, takže brzy spadla na zem. Majitel ji chytil, ale sám přistál na podlaze.
"Moc se omlouvám," řekl James a pomohl mu nahoru. Naštěstí pro něj měl majitel smysl pro humor a smál se tomu.
"Prožívám to stále," řekl před tím, než se zeptal: "Mohu pro vás něco udělat?"
"Ano," řekl James. "Já hledám sovu."
"Dobrá, potom jste přišel na správné místo!" řekl majitel a vymrštil ruce. Udeřil do jedné klece a přistál znovu na podlaze, zkoušejíce zachránit ubohé zvíře uvnitř. Po vykartáčování prachu a pavučin, šel majitel ukázat Jamesovi některé ze sov. První byla hnědá s velkýma očima a měla poněkud poničený nos s nohama. Další byla bílá trochu do modra a ... oops nebyla tak klidná. Třetí byla taky bílá, měla velmi mnoho peří a hlasitě chrápala. Ostatní byly stejné jako první z nich, jedna horší než druhá. Nakonec tam zbyla pouze jedna.
"Musím vás varovat," řekl majitel, James byl vyděšený, že by mohlo být ještě něco horšího, než čeho byl právě svědkem - možná sova bez peří s hrozně snějícím hlasem?
"Musím vás varovat," opakoval majitel, "že tahle sova je jedna z nejmenších v Anglii." Podržel klec před Jamesem. Na první pohled nic neviděl a začal se divit, jestli je ta sova tak malá, že ji bez mikroskopu nemůže vidět. Ale něco se tam dole hýbalo, balo tam něco živého. Malá sova, menší než Jamesova první, spala v seně. Byla čokoládově hnědá s najakými bílými body na křídlech. Nevidávala žádné nadpřirozené zvuky. Byla skrytá v peří a to nejdůležitější, nebyla nachová, jako byly některé ostatní.
"Vezmu si tuhle," řekl, šťastný svým rozhodnutím. Majitel se podíval na něj, na ptáka a zpátky na něj.
"OK," řekl majitel potom, co se ujistil, že si James nedělá legraci. "Takže to bude patnáct srpců, děkuji." James vyndal galeon a řekl mu, ať si nechá zbytek. Kdyt se dostal ven, napsal Lily dopis, samozřejmě nepodepsaný, napsal ho hůlkou a potom ho převázal na malou ptačí nohu.
"Teďka to dones Lily Evansové a ptom s zůstaň. Rozumíš?" zeptal se sovy. Byla velmi probuzená a velmi dychtivá to udělat. Předtím, než zamířila směrem k hradu, štípla Jamese do brýlí. James sledoval, jak zmizela a vracel se domů.
Nebyla to jednoduchá cesta, neboť misto bylo přeplněné lidmi, kteří by ho mohli poznat. Litoval, že si s sebou nevzal neviditelný plášť, proč nikdy nemyslí na takové věci, než je příliš pozdě? Oddychnul si, až když byl zpět v chodbě a na cestě do Bradavic. Vylezl přes sochu a šel do nebelvírské společenské místnosti, připraven najít šťastnou Lily se sovou na ruce.
Ale ne, to by bylo pro Jamese příliš šťastné. Jakmile by James chtěl, aby se tahle věc stala kvůli němu, potom se tahle věc jistě nepodaří. Když vstoupil do společenské místnosti, byl tam nepořádek. Byl tam úplný zmatek a James směřoval k jednomu ze stol, takže si na něj mohl stoupnout a vidět, co se děje. Pohled to nebyl moc hezký. Někdo ležel na podlaze a hodně lidí stálo okolo a nehlo ani prstem pro pomoc. Osoba byla něčím přikrytá, James ale přesně nedokázal určit, co to bylo. Postava sbyla téměř sražená ostatními. Ta osoba se zdála být v bezvědomí. Ta osoba se zdála být... LILY!!!
James seskočil ze stolu a cestou k ní odstrčil několik lidí. Zvednul ji a zamířil na Ošetřovnu, zatímco se divil, pokračoval. Byla mnohem lehčí, než by myslel, takže neměl žádný problém ji tam odnést. Cítil se jako skutečný hrdina. Skoro. O pár minut později přišel na Ošetřovnu a madam Pomfreyová tam rychle přišla, ale neptala se na žádné otázky. Závěsy okolo Lily byly zatažené a James trpělivě čekal na židli na druhé straně místnosti.
Čekání se zdálo být nekonečné, ale nakonec madam Pomfreyová k Jamesovi přistoupila.
"Měla těžký případ alergie," řekla madam Pomfreyová. James cítil, jako když ho někdo dusí, ale rozhodl se s tím počkat.
"Naštěstí jste ji sem hned přinesl, o pár minut víc poškození by mohlo být mnohem těžší než teď."
"Máte nějaký nápad na co je alergická?" řekl James, doufaje, že neřekne to slovo, co myslí. Ale to slovo přišlo.
"Má alergii na sovy. Když přijde do styku se sovou, její tělo takhle reaguje."
James čekal hodinu, takže si ji mohl prohlédnout. Chtěl, aby tam někoho měla, až se probudí, i kdyby jenom 'hlupák Potter', jak mu s oblibou říkala. James se musel smát. Ona byla tak nápaditá, ale nesoustředila své nadání k dělání něčeho užitečného. Kromě lektvarů, ale to nebyl skutečný výsledek.
"Hej, Pottere!" uslyšel z poza závěsů. Závěsy byly roztaženy a byla tam Lily. Byla klidně v posteli, ale vzpřímeně seděla a byla skoro v pořádku. James od ní nemohl odtrhnout pohled, dokud nepokračovala.
"Co tady děláš?"
"Co myslíš?" řekl. "Čekám na tebe, až vstaneš!"
"A proč to, jestli se můžu zeptat?"
"Neměla bys tu být sama, když jsi se vzbudila!"
"Je tady madam Pomfreyová."
"Víš, co myslím."
"Jo, vim. A mimochodem díky." Trapné ticho.
"Žádný problém," řekl James a poprvé se usmál. Lily úsměv poděkovala a mlčení začalo být znovu trapné.
"Kdy budeš moct odejít?" zeptal se James.
"Snad brzy," odpověděla Lily. "madam Pomfreyová říkala, že tu možná budu muset zůstat přes noc."
"Chceš, abych přivedl někoho z tvých přátel?" zeptal se James, nechtěl jít, ale nechtěl vyrušovat, když je nemocná
"Odcházíš?" řekla Lily a přitom trochu posmutněla. James byl šokovaný.
"Ne, když mě tu budeš chtít," řekl James. Lily souhlasně přikývla a James s ní zůstal dokud nepřišla madam Pomfreyová, aby Lily dostala něco na spaní.
"Poslední věc, co teď potřebuje, je všechny takovéhle hochy, aby tady s ní flirtovali," řekla madam Pomfreyová a Lily právě tak hodně jako James, jestli ne víc, zrudla.
"Já jsem tady sám," řekl James.
"Oh, dobře," řekla madam Pomfreyová. "Jděte pryč."
Ten den byl ve všem úspěšný. James se dokázal dostat do Prasinek a zpátky aniž by si toho někdo všimnul. Koupil Lily sovu, a když kvůli ní onemocněla, bez svého vědomí byl vinnen, zachránil ji. Potom s ním mluvila, jako by byl normální člověk. Ten den nemohl dopadnout lépe.
Jediná věc, bez které by možná mohl žít byla, co se stalao potom, co byl vykopnut z ošetřovny. Chystal se jít do postele, od večeře měl totiž sloužit, nikdo nebude moct být ve společenské místnosti. Vstoupil do společenské místnosti, myslel, že tam bude sám. Vyndal hůlku a řekl:
"Acio deník." Deník přiletěl a právě když ho chtěl otevřít a začít do něj psát dnešní události, zaslechl hluk z jedhono rohu. Podíval se okolo a viděl smějícího se Siriuse s Holly.
"Co je tady tak směšnýho?" řekl James držíce svůj nachový deník za zády zoufale zkoušejíc schovat ho před svými přáteli.
"Nachový?" řekl Sirius mezitím, co se smál. "Černá nebo hnědá, ale nachová?"
James se ztratil nahoru do svého pokoje, neobyčejně rozpačitý předchozí scénou. Rozhodl se obarvit knihu černě a navrch bíle 'Anglická gramatika'. Potom nikdo nebude vědět, že to je deník a nikdo z jeho pokoje ho nebude chtít otevírat.
Lily odešla z ošetřovny během dalšího dne. Byla úplně zdravá a mnohem živější než předtím. Zdálo se, že září dokonce ještě jasněji a James byl slepý pokaždé, když ji viděl.
"Jamesi," řekl Sirius jednou vážně. "Teď máš šanci se z ní vzpamatovat... kdo ví, kolik let... a ona tě pořád nemá ráda!" Ale zrovna v tu chvíli procházela Lily kolem nich.
"Ahoj, Pottere," řekla bez nejmeší dávky ironie nebo zlosti. James se podíval na Siriuse a nepotřeboval nic říct. Sirius se zrovna mohl vzdát, protože James se samozřejmě nevzdá.
Dva týdny uběhly, než znovu vyndal seznam, celý čas doufal v něco trochu méně dramatického. Jistě, jeho a Lilyin vztah se v průběhu posledních dvou týdnů zlepšil, ale nebylo třeba začínat znovu. Kdo ví, co bude špatné teď. Proč si přála sovu, když věděla, že je na ně alergická?
'Holky,' pomyslel si James. 'Jsou tak komplikované!' Ale teď, když začal, nebyla žádná možná cesta, že by se toho seznamu vzdal. Přání číslo osm bylo . . .

Sem tu zas

3. července 2007 v 19:22 | krytonka |  spřátelené stránky
Mno nebudu to víc prodlužovat.
Mam další zpřátelenou stránku.
Nachází se na ní několik povídek ze světa Harry Pottera z období pobertů (moji oblíbenci).
Doporuču všem, kdo si chce něco přečíst a pobavit se.
Nachází se na téhle adrese.
Zatim ... krytonka

1. Wish number ten

3. července 2007 v 19:17 | ChizzaLazty |  10 things I wanna do in life
PŘÁNÍ ČÍSLO DESET
Lily Evansová skoro skončila s domácími úlohami. Měla napsat dvě eseje pro profesora Křiklana, jednu pro profesora Schreea a jednu pro profesora Brumbála. Učitelé jí vždycky dávali úlohy navíc, ale tak aby to ostatní nevěděli. O dvě vteřiny později napsala poslední slovo, její nejlepší kámoška přišla a přerušila ji.
Vypadalo to, jako když běží, protože její dlouhé blond vlasy byly nepořádné a její hnědé očí byly otevřeny dokořán, jako když jí chce něco velmi důležitého říct. Samozřejmě, znala Mary, Lily si byla jistá, že to nic není. Mary musela chvíli dýchat, než mohla něco říct.
"Podívej, Lily!" řekla vzrušeně. "Podívej, co jsem udělala!" Držela v ruce kousek pergamenu a dávala ho Lily. Byl to seznam: "10 věcí, které chci v životě udělat..." 'Ano, nic to není' myslela s Lily. Ale nechtěla to zničit její kamarádce, která skoro skákala nahoru a dolů, čekajíc na názor.
"Wow, to je skvělý!" řekla Lily zkoušející tón tak optimistický a vzrušený, jak jenom mohla. Vrátila seznam Mary a začala vyndávat knihy na stůl.
Tu noc ležela Lily na posteli. Venku pršelo a ona poslouchala jemné zvuky deště dopadajícího na okno. Byla příliš vyčerpaná, avšak pro nějaký podivný důvod nemohla usnout. Vzbudila se, po půl hodině ležení se rozhodla vstát a něco dělat. Vyskočila z postele a rozhlédla se okolo. Mary spala ve vedlejší posteli, Bella musela znovu spadnout na podlahu a Holly hlasitě chrápala.
Potichu, aby nevzbudila ostatní, šla ke dveřím a po špičkách po schodech dolů do společenské místnosti. Byla prázdná, samozřejmě, když byla půlnoc a zítra byl školní den. Nevěděla co by mohla sama se sebou dělat v tmavé místnosti, našla kousek pergamenu a začala na něj škrábat. První věc, která jí přišla na mysl byl seznam, který přinesla Mary. "10 věcí, které chci v životě udělat..." Začala psát. Nemohlo to bolet a nebylo tady co jiného dělat, tak proč ne?
Seznam byl udělán ve dvaceti minutách. Musela opravdu přemýšlet o některých věcech. Některé z věcí byly věci, kde chtěla překonat strach, některé z nich pravděpodobně nikdy neudělá a něco byly věci, které mohla udělat zítra, kdyby chtěla. Položila pero a pergamen dolů. Byla příliš unavená, že stěží viděla svou ruku před sebou. Napsala své jméno dolů, začarovala seznam a usnula na pohovce.
* * * * *
James Potter byl vzhůru brzy, jako vždycky. Ostatní si vždycky stěžují, že je vzbudil, takže se co nejvíc snažil být potichu a opustil pokoj. Na schodech narazil na sedmnáctiletého Franka Marlona, který nevypadal moc probuzeně. Přicházel ze společenské místnosti a upozorňoval Jamese:
"Někdo leží na pohovce blízko krbu, určitě víš kdo!" James si představoval jak by to zjistil a představa byla velmi zajímavá. Ale dokázal zůstat tiše a děkoval mu za upozornění.
Dole ve společenské místnosti, šel James přímo k pohovce, samozřejmě, aby viděl, kdo tam leží. Byl to pro něj velký šok, protože tam na zářivě červené pohovce ležela úplně oblečená s neupravenými vlasy Lily Evansová. James tam chvíli stál a pozoroval ji. 'Ona je tak nádherná', myslel si. Potom si všimnul kousku pergamenu položeného na malém stolku před ní. Zvednul ho. "Deset věcí, které chci v životě udělat... Lily Evansová". 'Wow' pomyslel si James, který si nikdy nemyslel, že Lily je ten druh dívky, která si píše seznami jako tenhle. Mary možná, ale ne Lily.
Podíval se až dolů a viděl: "10 - jízna na zádech hypogrifa." Musel si to přečíst dvakrát, aby si byl jistý, že si s ním jeho oči nehrají. Jízda na hypogrifovi? To opravdu nebyla její věc. A další věc: To byla jediná věc napsaná na pergamenu. James usoudil, že nemohla vymyslet nic dalšího. Ale když projížďka na hypogrifovi je to, co chce, potom to dostane! Když se Lily o hodinu později vzbudila, nepamatovala si o seznamu vůbec nic...
Plán byl úžasný. Nic ho nemohlo zničit, nic! Během oběda se James omluvil a šel do kabinetu profesofa Schneea. Třikrát zaklepal na dveře a čekal na "Vstupte". Potom James vstoupil. Profesor Schnee, učitel Péče o kouzelné tvory, seděl na židli za stolem a obědval. Hodně z toho se zachytilo v dlouhých vousech, pomyslel si James, ale nic neřekl.
"Ano, pane Pottere. Co jste chtěl?" ptal se profesor.
"Jsem zvědav," řekl James. "Kdy se budeme učit o hypogrifech, profesore?" Nevinně se na něj podíval a zdálo se, že mu na to skočil.
"Dobře, pane Pottere. Na konci roku," odpověděl profesor Schnee, zřejmě překvapen, že ten student, který se vůbec nezajímal o jeho předmět by si udělal čas na to, aby se ho zeptal na hypogrify.
"Oh," řekl James, přinutil se vypadat smutně. Profesor Schnee nemohl vzdorovat jeho vzhledu.
"Dobře, když vám to udělá radost, mohl bych je přivést zítra."
"Mohl byste?" řekl James, zatímco se jeho oči rozzářily. Vycházelo to perfektně. Profesor se na něj usmál.
"Mohl bych se na jednom proletět, profesore?" zeptal se James opatrně. Profesor se na něj skeptičtěji podíval. 'Prosím, řekni ano, prosím, řekni ano' modlil se James v duchu.
"Dobře, potom souhlasím," řekl profesor Schnee. James mu poděkoval a odešel do Velké síně.
* * * * *
Další den nepršelo, narozdíl od minulého dne. Slunce svítilo a obloha byla bezmračná. 'Perfektní počasí pro dnešek,' myslel si James, když šel dolů na snídani se zbytkem Pobertů; Siriusem, Remusem a Petrem. Sirius každému vyprávěl své plány na den, kdy přijdou do třídy a porazí obrovskou chobotnici. Remus byl tichý jako obvykle a Petr se držel krok za nimi. Když dorazili do Velké síně, James uviděl Lily, jak jde ke svému obvyklému místu u stolu. 'Ona neví, co dnešek přinese' přemýšlel James, když si sedal mezi Siriuse a Remuse, pár míst od Lily. Brzy přišla pošta a den musel začít.
Její první hodina bylo Bylinkářství s Havraspárem. Měla vždycky ráda Bylinkářství, ačkoli to byl nejhorší předmět vedle Péče o kouzelné tvory. Druhá hodina Přeměňování. Množství úkolů bylo ohromné; musela by zůstat vzhůru celou noc, aby se přes všechno dostala. Pokud nechtěla použít celý víkend, kdy by je pravděpodobně dodělala. Po Přeměňování šla do Velké síně na oběd. Tady se potkala s Mary, která si vybrala Věštění a neměla stejný rozvrh jako ona. Mary ji řekla všechny nejnovější drby. Poslouchala, ale tak brzy, jak opustily Velkou síň znovu zapomněla. Tohle byl normální den Lilyina života. Po obědě Maryin rozvrh hlásal Lektvary a Lilyin hlásal Péče o kouzelné tvory, takže se rozdělily a šly jinými směry.
James přišel do třídy brzy, takže viděl, že hypogrifové tam skutečně jsou. Oddechnul si, když viděl velké zvíře s ptačí hlavou a koňským tělem. Byl právě takový, jakého viděl na obrázcích. Velký, šedý a ... ošklivý. Přečetl dvě knihy o hypogrifech a naučil se, že se musí uklonit před tím než se dostane těsně k němu. Tohle celé bylo velmi nudné. Dobrá část byla: Lily to vyžadovala. Profesor přišel také dřív a James šel za ním si popovídat.
"Profesore, tohle je skvělé," řekl.
"Jsem rád, že si to taky myslíte," odpověděl profesor Schnee. Znovu jedl a většina jeho jídla byla v jeho vousech, jako obvykle. 'Žádný div, že je tak hubený,' pomyslel si James zatímco se v duchu smál. 'On nejí, protože se mu žádné jídlo nedostane do pusy.' Musel se přemáhat, aby si udržel vážnou tvář.
Zvon zazvonil a ostatní studenti začali přicházet. Lily byla mezi prvními přicházejícími, ovšem, nikdy neviděl, že by někde byla pozdě. 'Ona je perfektní,' pomyslel si James. Musel si přiznat dřív, než se dostane s ní dostane dál, tak na ni bude muset ohromně tlačit. Problém byl, že neměla ráda jeho záda.
Jakmile přišli všichni studenti, Lily zvedla ruku.
"Proč se učíme o hypogrifech už teď? Domnívala jsem se, že se máme o nich učit až na konci roku!" Profesor Schnee předtím než odpověděl rychle pohlédl na Jamese.
"Změna rostlin, dnes se budeme učit o hypogrifech." Lily se nezdála být spokojená s odpovědí a řekla by ví, jenže profesor Schnee pokračoval.
"Hypogrifové, jak vidíte, jsou půl na půl. Půl pták, půl kůň. Může mi někdo říct, odkud hypogrifové pocházejí?" Lily znovu zvedla ruku.
"Ano, slečno Evansová."
"Pocházejí z Evropy, ale teď jsou po celém světě."
"Velmi dobře, slečno Evansová. Pět bodů pro Nebelvír." Profesor Schnee byl velmi známý pětibodový dárce, jinými slovy profesor, který dával najednou jenom pět bodů, ale dával jich hodně.
O patnáct minut později skončila teoretická část.
"Takže teď, když víte o hypogrifech mnohem více než před pár minutami, kdo by se rád na jednom proletěl?" Řekl profesor Schnee a podíval se na Jamese. James rychle zvedl ruku a profesor ho vyzval, ať přijde blíž.
"Teď, víte co máte dělat?" zeptal se profesor Schnee.
"Ano, profesore," odpověděl. "Poklonit se, počkat, až se pokloní zpět, pomalu se přiblížit a hlavně se vyhnout jeho peří."
"Velmi dobře, pane Pottere. Pět bodů pro nebelvír," řekl profesor Schnee před tím, než mu řekl, ať to udělá tak, jak zrovna řekl.
James se hluboce uklonil a čekal, až se hypogrif Myrna ukloní zpět. Po patnácti dlouhých vteřinách to udělala a James se pomalu přiblížil. Dostal se mnohem blíž a chtěl se proletět. Vyšplhal nahoru a hypogrif opustil zemi. byl to skvělý pocit jenom tak létat na hypogrifovi, skoro jako létat na koštěti. vítr v jeho vlasech, čersvý vzduch, dlouhá cesta dolů, to vše mu trvalo okamžik. Přestože projížďka byla dlouhá, tak než se vzpamatova, byl znovu na zemi.
Konec hodiny se přiblížil a Lily se ještě nenabídla. Byl čas něco dělat. Když se profesor Schnee nedíval, šel směrem k ní. Dívala se na Julii, která létala na hypogrifovi a nevšimla si ho dokud k ní nezašeptal:
"Příliš děsivé pro tebe?" Vyskočila, ale potom se znovu sebrala, obrátěla se k němu a řekla:
"Samozřejmě, že ne, udělám to. Dávala jsem šanci ostatním jít první!" Věděl, že to podnikne. Když se Julie dostala dolů, nabídla se a byla vyzvána. Poklonila se, zvíře se poklonilo zpátky. Pomalu se přiblížila a James rozeznal pohled její tváře, lítost. Pravděpodobně za nabídnutí. Ale dostala se má na záda a on znovu vzlétl.
'To je úžasné!' myslela si Lily, když seděla na letícím hypogrifovi. Nebylo to nic, co by dělala denně, ale jednou bylo skvělé. Vítr, cítila se být tak daleko od země, hypogrif a slunce smíchané dohromady se stávalo něčím mnohem lepším než každé zvlášť.
Ale, bohužel, pocity se změnily na strach a brzy pocit zvracení. Byla ráda, když to skoncilo. 'Aspoň jsem ukázala Jamesi Potterovi, že jsem to mohla udělat!' myslela si, a že to byl pro ni dostatečný důvod. Pocit zvracení neodešel a Lily musela jít přímo na ošetřovnu. Madame Pomfreyová jí dala lektvar, takže se cítila ospalá, a ze zbytku vyučování byla omluvená.
Tu noc James vyndal seznam. Létala na hypogrifovi, takže seznam byl kompletní myslel si. Ale když se podíval na seznam, viděl novou větu na pergamenu. "10 - Let na zádech hypogrifa" byl přeškrtlý a namísto toho tam bylo...

Úvod

1. července 2007 v 16:43 | ChizzaLazty |  10 things I wanna do in life
10 THINGS I WANNA DO IN LIFE...
Přístupnost: 15+
Postavy: Brumbál, Lupin, Sirius, Lily, James, Pettigrew, OC
Doba: Pobertové
Páry: James/Lily, Sirius/OC
Upozornění: psáno jednoduchým jazykem
Lily Evansová vytváří seznam s názvem: "Deset věcí, které chci v životě udělat..." Příští den si nepamatuje, že ten seznam udělala, ale James Potter ho dostal do rukou. Slíbíl si pomoci Lily se všemi přáními, než přijde pravda. Ale je to víc komplikované než zprvu předpokládal.

Lady Mackbeth

28. června 2007 v 13:57 | Aelan Greenleaf |  jednorázovky
LADY MACKBETH
Přístupnost: od 15 let
Postavy: Lupin, Tonksová
Upozornění: jednoduše napsané, lehké násilí, citlivý námět
Originální povídka zde.
Je noc.
(co je noc? co je tma, která se roztahuje napříč zemí jako inkoust na pergamenu po neopatrném pohybu, který dopustí rozlévání, rozlévání v ogromné černé fleky, o které se zašpiníš. černé fleky rádi zplesnivý na tvé kůži, trvale a je nemožné je odstranit. "pryč zatracená špíno!" ráda křičela lady Mackbeth, když krev potřísnila její kůži.)
Viděl jsem, jak se tma v okamžiku plížila pryč. Chvíli jsem se s hrůzou díval na rudou kapalinu stékající na mé ruce, rty a kůži. Mám přestat?
(noc je vždy se mnou, všudypřítomná a věrná, jako prach ve vzduchu a špína na zemi. pekelná horečná noc, když plášť slunečního světla odchází pryč a všechny iluze dobroty a štěstí na světě jsou vystaveny, zrazeny pravou přírodou světa, neodmyslitelně zlé a tmavé, měsíc, falešný maják naděje, zářící světlo ve tmě, ale je to můj život; měsíc je prostě vlk v rouše beránčím)
Nevěděl jsem, neměl jsem známé. Nepředpokládala, že tu budu. Řekl jsem jí, ať nechodí. Ona věděla lépe, věděla, co bylo přestat, co bylo přestat chránit ji a chránit mě. Dlouho před tím jsem ji varoval, když jsem ji měl poprvé vzít do svých rukou, knečně mající ojedinělou věc, po které jsem vždy tak toužil. Potom slíbíla, když jsme si bezpečně leželi v náručí, zapřísáhla mě, takže nebude moci neuposlechnout, musí dodržet tenhle slib pro mě, věčně.
(vlk v rouše beránčím, jak je to ironické že? tajemné, skrýtý vlk v měsíci, čekající dokud to všechno nejde znovu, a potom se osvobodí na svět. krutý a neobvyklí trest, ovšem.)
Slzy začínají slézat mé tváře a já je mohu vidět na mých tvářích, růžové a pro jednou všechny. To je unikající světlo umírajícího měsíce, který je zrcadlí mě a já nenávidím ten stříbrný kruh tak moc, poněvadž jeden nekonečně malý okamžik cítím, že bych měl bybudhnout. Skučím ve svém vzteku a nemůžu utéct.
(ona je omámená. omámená, zaujatá měsícem, zaujatá prokletým uvězněmým zvířetem, strříbrný strážce uvětněný, osvobozjící se jednou měsíčně, když to zaplní oblohu ještě jednou. omámeně spolkla měsíc, ztracen navždy.)
Podívám se zpátky dolů na zem a tady je kousek fialových vlasů, mlčící náhrobek v krvavěrudém úsvitu. Upadám na kolena, otřásám se.
(ven, mizerní tečko! ven říkám!)
Krev stříkala na mé smyslné růžové ruce zářící ve světle nového rána, zatímco se vražedný měsíc schovává do stínů.

Jasmine

28. června 2007 v 13:56 | krytonka |  spřátelené stránky
Ahoj všichni.
Mam první spřátelenou stránku a ta právě patří jasmine.
Mě osobně se hrozně moc líbí její povídka Sněženky a machři po bradavicku.
Najdete ji na této adrese.

The Cold Inside

23. června 2007 v 16:43 | Aelan Greenleaf |  jednorázovky
Ledový uvnitř
Dostupnost: od 15 let
Postavy: Harry a Cho
Období: po Bradavicích
Varování: scény s mírně erotickými vlastnostmi
Originál se nachází na stránce harrypotterfanfiction.com.
Sleduji svoji ruku na jeho hrudi, mé prsty putují k jeho jizvě. Kůže je překvapivě hebká, tak rozdílná od zbytku světlé růžové pleti. Rudá skvrna přes něj, poslední zbytky z války před tak dlouhou dobou. Jizva vítězného hrdiny, jež je vyžadována od zachránce světa.
Umožňuje mi mými putujícími prsty sjet na jeho genitálie. Zbytek mého těla leží na něm, zbavující ho tak jiných možností. Nějak však je stále chladný, kůži má zvlhčenou potem, ale jinak je uvnitř ledový. Můžu cítit led uvnitř něj. Je jenom prázdná skořápka, která jednou byla plná. Nepatrně se klepu, jako malý strach ve tmě, neboť já vím přesně, co to bolo zabít jeho schopnost milovat. Bylo to jako zničit všechny jeho naděje a sny.
Bylo to mnou.
Ptám se ho na obvyklou otázku, jako to obvykle dělám, když jsou naše těla oddělena a naše končetiny jsou rozmotány. "Miluješ mě?" šeptám měkce. Má brada je přitisknuta k jeho hrudi, zatímco já vzhlédnu k jeho očím.
"Miluji tě," říká vleže skrz zatnuté zuby. My oba to víme: Můžu vidět bolest v jeho očích, když mi to říká a můžu vidět skrz jeho falešný úsměv, který mi věnuje. On ví, že jsem si před dlouho dobou uvědomila, že mě nikdy nemůže milovat, ne opravdově a nikdy ne úplně.
Dnešní noc se ve mě něco změnilo. Dnešní noc nejsem spokojená se sebeklamy, že navzájem potřebujeme jeden druhého. Dnešní noc chci víc.
"Řekni mi pravdu," říkám teď hlasitěji než předtím.
Chvíle plyne, je cítit těžkost vzduchu v pokoji. Přetvážka z úsměvu mu zmizí, když odvrátí svůj zrak ode mě a soustředí se na jeden bod na vzdáleném konci pokoje. "Opravdu to nechtěj vědět, miláčku," řekne a zavře oči.
Opírám se o lokty, mé kosti promačkávají povrch jeho zjizvené kůže. "Já chci pravdu, miláčku," odpovím, opravdu nevím, proč dělám tohle peklo. Opravdu to chci slyšet? Opravdu chci vzít na vědomí jednou a provždy, proč zůstal se mnou?
Ano, rozhodnu se, chci.
Nemluví hned, jednoduš čeká, čeká se svýma zavřenýma zářivýma očima, zatímco se soustředí. Staletí uplynula ve chvíli, zdá se, že tu zůstanu navěky.
"Nemůžu," šeptá, jakmile nahradí strnulý pohled. Nejdřív se odpojím, složím pokrývku a zvednu se z postele, během cesty uchopím župan.
"Nemůžeš mít rád peklo! Jsi jenom mizerný zbabělec, to je všechno," zuřím, zavážu si rozzlobeně šaty a obrátím se zpět čelem k posteli. Jeho oči jsou teď bouřlivější, více nebezpečnější. Dobře. Možná teď ke mě konečně bude čestný. Možná nechá pravdu vyjít ven. Možná pro jednou projeví nějaký mizerný cit.
"Ne..." začne varovně, ale to mu nepomůže. Jsem naštvaná, zuřivější než jsem byla před tím, co jsme se dali dohromady. Já chci odpovědi a chci je hned.
"Řekni mi pravdu! Pro jednou v životě to řekni alespoň mně!" Za mýma očima jsou slzy a já si uvědomuji, že je příliš pozdě na tenhle rozhovor o dějících se věcech mezi námi, které nemůžu dokázat.
Takže mu říkám svojí odpověď, doufám, že to nedopadne tak špatně, když to řeknu. "Chceš být se mnou, jestliže máš na výběr?"
"Miláčku, prosím..."
Civím na něj nadmíru rozzlobeně. "Cheš být se mnou, i když jsem nenosila tvé dítě?"
Nic neříká a úplně tiše přejde pokoj. Pláču, třebaže dlouho znám pravdu ve svém srdci. Nemůžu si pomoct, ale cítím ostré bodnutí ve své hrudí, zhourím se zničeně na podlahu.
O chvíli později je vedle mě, drží mě, i když brečím. Mé slzy smáčí koberec pode mnou. Drží mě v náručí těsně a bezpečně, ale je stále chladný, tak zatraceně chladný. A vím, že jsem to věděla už před dlouhou dobou.
"Víš, že se chci o tebe postarat, dobře?" šeptá najednou do mého ucha, když jsem se trochu uklidnila.
"Vím," zašeptám, nevěřím totiž, že můj hlas je hlasitější.
"A já vím, že tady vždycky budu pro tebe a našeho syna, ano?"
Přikývnu, i když mé slzy dál zvolna padají na mou tvář a stékají po kůži dolů.
A teď, teď se jeho smaragdové oči konečně setkají s mými, zatímce se úsměv obsahující všechen smutek světa objeví na jeho tváři.
"Ale nemůžu ti dát své srdce, miláčku, protože tady není, abych ti ho mohl dát. Je ztracené a já nemyslím, že by se ještě někdy mohlo vrátit zpět."
"Harry..." zašeptám a náhle jsem v jeho náručí, v bezpečí a chráněná, zatímco mě opatrně zdvihá na postel a přikrývá mě pokrývkou. Sundá mi vlasy z čela, potom se na něj usměju.
"Omlouvám se," šeptám, když má víčka ztěžknou a všechno okolo mě začne blednout.
A tak já odcházím do podsvětí noci, mohu zaslechnout jeho hlas z dálky, očividné trápení v jeho zajíkavém tónu.
"Také se omlouvám, Cho."

Kam dál